Když se člověk podívá na prvních deset příček Valhally 1995, řekl by si, že šlo snad o nejlepší metalový rok v historii. „Symbolic“? Nejlepší DEATH a žánrová deska vůbec! „Draconian Times“? Vrchol klasických PARADISE LOST! „Demanufacture“? Věrozvěst úplně nového pojetí těžkého kovu! „Storm Of The Light´s Bane“? Okamžik, kdy black metal vybuchl melodiemi! A tak bychom mohli pokračovat celých deset míst. Všechno naprosté klasiky, milníky žánrů, a kdyby šla hudba vytesat do mramoru, stála by tahle jména v galerii vedle Myrónova Diskobola nebo Venuše mélské. Všichni dnes dobře víme, že v devadesátkách byla studnice nevyčerpatelná, energie nekonečná a každý půlrok v hudbě znamenal, co dnes dekáda. Jenže, jak jsme o těchhle pokladech přemýšleli tenkrát? Když třeba vyšel „Mandylion“... omdleli jsme nadšením, že se zrodil dějinný pomník, nebo jsme se „pouze“ zaradovali, že vyšla další dobrá deska? Tím spíše, že pouhé tři měsíce před ní Morbidi vyvrhli „Domination“ a naopak o tři měsíce později se objevil „Negatron“, všichni víme od koho. Těch zásadních desek bylo tolik, že jsme nemohli každou vnímat jako „onen okamžik v dějinách“. Prostě se „jen“ psala skvělá hudba a byla to tak nějak samozřejmost. No a teď se posuňme o třicet let dál... jak jsme na tom dnes? V době úpadku metalové hudby, jak tvrdí některé hlasy? Nebo v éře, která právě začíná a její plody budeme moct zhodnotit tak za deset let? Možná nemá smysl žebříčky 1995 a 2025 vůbec srovnávat. Ony staré desky dnes uctíváme jako modly, jenže právě... až dnes, po letech! Tehdy jsme také možná brblali, že „osmdesátky, to byly časy“. Takže dejme generaci „nejlepších alb roku 2025“ potřebný čas, a posuďme je při nějaké další výroční anketě. Třeba léta páně 2055 ... to bude tak akorát. Teď se radujme z těch devadesátkových!!!

DarthArt

10. DISSECTION - Storm Of The Light's Bane
Reaper

Pokud se mě zeptáte, jakou desku jsem v životě poslouchal nejčastěji, bez váhání konstatuji, že „Storm Of The Light's Bane“. Pokud se mě zeptáte, jaká deska je úhelným kamenem švédského black/death metalu, dám vám stejnou odpověď. DISSECTION vytyčili žánrové mantinely už svým debutem „The Somberlain“, nicméně jeho potenciál dovedli k naprosté dokonalosti až na „Storm Of The Light's Bane“. V březnu roku 1995 se ve studiu Unisound pod taktovkou Dana Swanö zrodilo výjimečné dílo marně hledající konkurenta. To, že za něj byl z velké většiny zodpovědný mlíčňák, kterému tou dobou ještě nebylo ani dvacet let(!), je o to více neuvěřitelné. Šest až osm minut dlouhé výzvy nebyly pro Jona Nödtveidta (se skládáním mu pomáhal Johan Norman) žádným problémem. Podařilo se mu namíchat vyvážený koktejl a najít zlatý střed mezi agresivitou, melodičností a atmosférou. A současně poskládat barevné, členité kompozice s puncem dramatičnosti, zcela odolné vůči neúprosnému zubu času. Pokud se mě zeptáte na jedno jediné album mého srdce, odvětím, že je to „Storm Of The Light's Bane“. Tři dekády věrnosti a naprosté oddanosti kultu. Nikdo pro mě nikdy nebyl více než DISSECTION.

9. VOIVOD - Negatron
Dalas

Kybernetický thrash metal pro 21. století anebo jen lehce modernizovaná variace toho stávajícího? Obojí je pravda. Šokující proměna kanadských VOIVOD po příchodu Erica Forresta v nekompromisně tvrdé hudební těleso dostala s albem „Negatron“ nesmírně působivé rámování. Pro mnohé staré fanoušky hůře stravitelná epocha vygenerovala dvojici řadových alb, přičemž to první nabídlo stále dostatek styčných bodů s atmosférou starších nahrávek. Přesto je osmé řadové album skupiny rázným a nečekaným vykročením do nových časů. Ty symbolizují tvrdé a neúprosné kytarové riffy a odlidštěná futuristická atmosféra, kterou ztělesňuje i nekompromisní Forrestův vokál. I v takovémto nastavení pak Kanaďané dokázali vytvořit písně, které si díky chytlavým melodickým linkám lehce zapamatujete. Kdopak si alespoň jednou nenotoval úderný refrén skladby „Nanoman“?

J.Rose

Následující facku ocelovou platinou mám o něco raději, ale i tenhle mezigalaktický výlet za to stojí! Kormidlo vesmírného korábu zdatně řídí Denis D’Amour. Šťávu do fúzního reaktoru dodává Michel Langevin. Útočné lasery i post kapitána si bere na starost Eric Forrest, jehož animální řev drží posádku v lati. Vzhůru do nekonečna a ještě dál!

Shnoff

U nás na dědině v druhé půlce osmdesátek fungovala silná skupina odžískovaných ostrých metalistů. Své kazety (natož vinyly) mimo svou partu nepůjčovali. Jen výjimečně mladším sourozencům, tedy mým spolužákům. Při tajných poslechových seancích jsem na hřbetech obalů zachytil většinou názvy kapel velké thrashmetalové čtyřky a silné německé vlny. No a mihl se tam i název VOIVOD... Čas letěl, kopírovací technika se rozšiřovala a zrovna tak nabídka nahratelných desek ze všelijakých zdrojů. Na jednom seznamu jsem zazřel i VOIVOD - „Nothingface“. Prasátko se zatřepalo a za měsíc byla kazeta v šachtě. Když si už tehdy člověk něco těžce sehnal, musel se tím proposlouchat k zalíbení. U „Nothingface“ to nešlo. Líbila se mi jediná skladba, třetí „Astronomy Domine“. Až po letech jsem se dozvěděl, že to byla navíc coververze. „Nothingface“ bylo první „koupené“ album, které jsem přemazal (kvalitní kazety byly drahé a za bony) a na VOIVOD zanevřel.

Po čase vyšla ve Sparku superlativní recenze na „Negatron“ se zmínkou o šéfem popsané změně. To vyústilo v nákup originální MC (jež se mi před cca 5 roky přetrhla, což dodnes těžce nesu) a láska. Taková, že i po třiceti letech v kombinaci náhledu, který vyvolává tehdejší nostalgické emoce, i náhledu zohledňujícího vliv zubu času, v mém žebříčku přeskočil lásky jiné a zařadil se na můj vrchol roku 1995, samozřejmě při vší úctě k ostatním.

Podobně znějící, avšak volnější „Phobos“ podtrhl mé sympatie k devadesátkové inkarnaci VOIVOD. Každou jejich další desku si velmi rád poslechnu, ale už to tam není v takové intenzitě. „Negatron“ vládne všem, „Negatron“ všem káže.

8. DARK TRANQUILLITY - The Gallery
Reaper

Symbol melodického, tzv. „göteborského“ death metalu, DARK TRANQUILLITY, byli silní už na svém debutu „Skydancer“, nicméně vrchol jejich tvorby přišel až o dva roky později v podobě „The Gallery“. Bylo to první řadové album s Mikaelem Stannem u mikrofonu. Jeho hrdlo se v čase krásně proměnilo, jednou bylo rezavě štěkavé („The Mind’s I“), někdy zas šarmantně hluboké („Damage Done“) a od „Projector“ výše pak často nabíralo čistých kontur. Já osobně však nacházím největší zalíbení v ničím nezkroceném, syrovém řevu z „The Gallery“. Ona syrovost a neučesanost koneckonců prýští z celého alba, jakkoli je melodické a líbivé. V tracklistu se ukrývá hned několik opravdových perel, otvírák „Punish My Heaven“, manickou „Edenspring“, vášnivou „The Emptiness From Which I Fed“ a především pak ikonickou „Lethe“. Tuhle skladbu bych ještě jednou rád slyšel živě, DARK TRANQUILLITY ji občas do svých setů protlačí a vždycky to stojí za to. Kapela vydržela následovat syrovější linii jen do „The Mind’s I“, pak se její tvorba přeci jen stočila do přemýšlivějších a celkově více přístupných vod. I tak jsem zůstal věrný a rád si poslechnu každou novinku, třeba ta loňská, „Endtime Signals“, rozhodně nezklamala. Nicméně úplně nejraději se obracím do poloviny devadesátek, ke stylotvornému klenotu „The Gallery“.

7. MORBID ANGEL - Domination
Šotouš

Na živáku „Entanged In Chaos“ (1997) se ze čtvrté řadovky MorbAnděla objevila jen úvodní vyhlazovačka „Dominate“. Opravdu je lepší hrát živě koniny typu „Lord Of All Fevers And Plague“? Ale lidi to asi chtějí… Odporně zelenkavý digitální vizuál původního obalu „Domination“ přitom skrývá podle mého soudu o nejsilnější sbírku skladeb floridské hydry. Čím to? Domnívám se, že hlavně poněkud upozaděným, ale o to zásadnějším vkladem Erika Rutana. Nikdy předtím ani potom nemělo kytarové ego páně Azagthotha solidnějšího sparingpartnera. Naneštěstí.

Domination lze ideálně poslouchat jako trilogii. Po úvodním nekompromisním fláku následuje druhý vrchol alba, slizce cthuluovská „Where The Slime Lives“, odhalující ve skrz zuby cezeném textu Vincentovy sklony k obdivování autoritářských a silových řešení („And what a tragedy when the God-heads are removed?“). To se na desce promítne ještě vícekrát, pohříchu výrazněji nežli na „Covenant“ či „Blessed“. Celé sbírce to přinejmenším přidává na diskutabilitě. Hedonista s basou v ruce si tyhle kontroverze vždy užíval, maje „dar zdravého vidění a mysli“ – a vědom si toho, že takové věci dobře prodávají (koho asi v osobním kontaktu velmi milý pan Vincent dnes na Floridě volí?).

Úvodní trilogii uzavírá táhlá, ale rychlá „Eyes To See, Ears To Hear“: „The Blind Leading the Blind – And the ‘Flock’ is ever Confused.“ Jak jinak… Ende der ersten Trilogie.

Intermezzo „Melting“ – zdařilé, rozhodně ne jen „atmosférická výplň“ (kde by bez toho zvuku byli NILE?). Střed desky jako by objímaly dvě poněkud (ale fakt jen poněkud) výplňkové „MA standardy“ („Nothing But Fear“/„This Means War“), proložené ovšem výtečnou „Dawn Of The Angry“ s roztomile laibachoidním úvodním samplem do Sandálova rozjezdu. A s Vincentovým prstem na spoušti či (v další sloce) na onom čudlíku. Pro mne víc než solidní konkurent covenantovské „Rapture.“

Po výplachu „This Means War“ přichází ovšem (opomíjený?) vrchol alba. Je to něco podobného, jako když člověk poprvé poslouchal „Catch 33“ (MESHUGGAH), v polovině se začal trochu nudit – a pak přijde „In Death – Is Death“. Tady je „Caesar’s Palace“. Textově Vincentovská reminiscence na zašlou slávu impéria Romana, nebo spíš vlhký sen o návratu imperiální moci vůbec: „Make our past become the future once more. (...) Hail Caesar! Hail Caesar! We render unto you what is still yours“. No dobře, Davide... Skladba je ovšem valivě monstrózní od rozjezdu do konce, opět se slyšitelnou inspirací divočejší (či spíš tou víc šklebivou?) tváří Laibach. Slyšet živě toto vedle „God Of Emptiness“ – a zemřít. Jenže to není konec. Bobligovská výslechovka „Inquisition (Burn With Me)“ sice po intermezzu „Dreaming“ motivicky značně kulhá, ale hudebně ani trochu. Palácová hymničnost tady přidá na tempu a hořící hranice grilující Satanovy zaprodanky osvětlují cestu k finální anihilaci: „Hatework“. Jedna z nejzvláštnějších skladem MA, jejich asi nejvíc laibachovina. Pomalá, táhlá, se Sandálovými pochodovými virbly a samplovanými zvony, na první poslech jakoby posbíraná z náhodných hallů ve studiu, ale dohromady to funguje skvěle, včetně naprosto ujetého sólování. „Hatework – Nightwork – My life’s Work – World in Flames“. Kontrapunkt k úvodní „Dominate“: „...and the Earth’s left burning!“ Když už máte pocit, že je toho dost, k repetitivnosti se přidá varhanní orgie a závěrečné táhlé sólo vše uzavře.

Nejsilnější i zvukové nejpropracovanější skladatelský monolit vincentovské éry floridské legendy si udržuje pozornost i s odstupem přešlých let. V některých ohledech možná znovu vyráží do květu, i vzhledem k těm textům. Ještě že se tímhle sountrackem konzervativní evangelikální americká politická scéna  opravdu svým ovečkám veřejně prezentovat nemůže. Nebo může? „Cuz’ the Flock is ever Confused!“

J.Rose

„Procesí temných postav oděných do špinavých hadrů se pomalu táhne bažinou, která jim sahá až ke kolenům. Neúnavný déšť bičuje ohnuté hřbety a zkracuje naději na přežití. V čele procesí stojí nahrbený muž, jehož leprou zdeformovanou tvář skrývají cáry rozežraných obinadel. Černý hrad byl po staletích rozdrcen drtivou pěstí mocného nepřítele. Poslední zbytky přeživších se nyní šinou kupředu a hledají spásu ve vzdálené tvrzi na kopci. Ani zdeformovaný muž však netuší, že jeho znavení lidé kráčejí do záhuby. Za dřevěnými zdmi stavení se totiž nacházejí jen nafouklé mrtvoly. Mor si nevybírá.“

Žádná jiná death metalová nahrávka nemá takovou atmosféru jako „Domination“. Žádná.

6. BLIND GUARDIAN - Imaginations From The Other Side
Marigold

V roce 1995 patřili krefeldští bardi nepochybně mezi výkvět poutníků, kteří se oděni do zářivé zbroje power metalu vydávali do dálných končin lidské fantazie. Na desce „Somewhere Far Beyond“ se jejich rukopis ustálil, už tolik nepřipomínal všechny ty povědomé žánrové fonty. Sebevědomě se rozklenul do monumentality, svojské melodiky a nebývalé poezie – přesně jak duněl závěrečný sbor desky, „the march of time it has begun“. A BLIND GUARDIAN vešli do času krokem jistým, rozhodným a potemnělým. Zrodilo se další zrcadlo do říší imaginace a z mého pohledu album, které nemá konkurenci jak z pohledu diskografie kapely, tak z pohledu žánru. V roce 2010 jsem se k němu vracel poprvé, abych si ověřil, jak odolává zubu času. Tyčilo se překvapivě stále hrdě jako bílé hradby Minas Tirith. O 14 let později už jsem odemykal povědomou bránu s klidem. Proti hnití a korozi je tahle deska zcela imunní a dostane mě kdykoli, kdy si zamane. Zatímco epické a vele-hymnické postupy „Nightfall In Middle-Earth“ decentně (ale opravdu velmi decentně) kornatí, tahle fortifikovaná pevnost připomíná, v čem je symfonický power metal nejsilnější. Svoje příběhy vypráví hlasem jasným a pevným a pointy člověka stále zamrazí. Jedno z nejlepších alb v žánru.

J.Rose

Fantasy pohádka ve spárech tvrdé metalové hudby. Titulní skladbu dodnes řadím mezi to nejlepší, s čím tahle německá partička poetů přišla. Úžasná je však celá deska. Ani dnes nepřestávám žasnout na tím, kolik se toho na ploše padesáti minut děje.

5. THE GATHERING - Mandylion
Rudi

Bolo to niekedy na konci 90. rokov minulého storočia; mám pocit, že okolo albumu „How To Measure A Planet“, v časopise Spark vtedy robila Katka Pancová rozhovor s Anneke Van Giersbergen a preberali aj jeden moment z pražského koncertu, keď nejaký chlapec vybehol na pódium, dal Anneke nežný bozk na líčko a skočil elegantnú šípku do davu divákov. Podľa Anneke to bolo veľmi milé, páčilo sa jej to. Vtedy, v druhej polovici 90. rokov sme veru všetci chceli byť na mieste toho neznámeho skokana z koncertu v Prahe a album „Mandylion“ bol jedným z hlavných dôvodov. Anneke a jej hlas ho v roku 1995 povýšili na klenot a nečudo, že kapela pri príležitosti 30. výročia usporadúva počas budúceho leta sériu piatich koncertov na domácej pôde v Holandsku, aby ho poriadne oslávila.

Doom metal s ľudskou tvárou, ktorý s takým fortieľom úspešne kultivujú až do týchto dní napríklad takí SWALLOW THE SUN, tu bol dotiahnutý do dokonalosti, priam až opačného extrému. Doom a gothic metal tu dostali očarujúci úsmev a neodolateľnú ženskú príťažlivosť. Namiesto smútenia pozitívna energia, radosť, úsmevy či dokonca skákanie na koncertoch počas pamätných letných festivalov typu Dynamo Open Air. Boli to skvelé časy pre európsky metal a tiež agilné vydavateľstvo Century Media, ktoré ho vtedy tak šikovne spoluvytváralo. „Mandylion“ je toho navždy živý a očarujúci dôkaz.

4. FEAR FACTORY - Demanufacture
Rudi

Jasné, že mám rok 1995 spojený najmä s DEATH a albumom „Symbolic“, ale hneď v tesnom závese za ním sa nachádza tento manifest progresívnej extrémnej gitarovej hudby 90. rokov. Samozrejme, že nikto nevarí z vody a aj v prípade FEAR FACTORY ľahko vypátrate vplyvy legendárnych bláznov z Chicaga – industriálny smrad tvorby MINISTRY sa tu vznáša celý čas, dostalo to však príjemný fejslift v podobe vtedy moderných hutných gitarových riffov vzor PANTERA a MACHINE HEAD. Dino bol veľký pašák a vraj riadny prasák. Informácie o jeho účinkovaní v pornofilmoch z hudobníckeho prostredia sme vtedy hltali z vypúlenými očami zo slovenských i českých papierových magazínov.

Keď som bol na svojom druhom Brutal Assaulte v roku 2006, Burton C. Bell sa tam bezstarostne potuloval malým, sympaticky zeleným areálom vo Svojšicích u Přelouče. Kolega Thorn nelenil a vyfotil ma s ním v momente, ako si Burton odpíja z môjho piva. Čarovné spomienky, ktoré neskazí ani krutý fakt, že tie melodické linky vtedy počas vystúpenia fakt zúfalo nezvládal. Aj tak jeho striedanie extrémneho a melodického vokálu zostane navždy prelomové.

Aj keby FEAR FACTORY po roku 1995 už nikdy nič nenahrali, vďaka „Demanufacture“ sú z nich nesmrteľné legendy. A hoci nahrali, nikdy to nebolo lepšie ako „Demanufacture“. Škoda tých turbulencií v zostave, večných hádok a nezhôd. Teším sa na koncert na Brutal Assaulte 30 rokov od vydania tohto albumového míľnika!

J.Rose

Kapela si mě zaháčkovala albem „Archetype“, čili jsem se k přelomovému „Demanufacture“ dostal až zpětně, ale kopačka do ksichtu to byla stejně pořádná. Od titulní šlehy, přes kyber diskošku „New Breed“, až po nelítostné bombardování v podobě „H-K (Hunter-Killer)“, se jedná o neurvalý nářez s jedinečnou sci-fi atmosférou. Zhudebněná vize technologické apokalypsy, které by jistě zatleskal i James Cameron, kdyby fandil těžkému kovu.

3. MY DYING BRIDE - The Angel And The Dark River
Thorn

Aaron Stainthorpe mal vždy ambíciu byť rozprávačom príbehov; túto túžbu sa mu nikdy a nikde nepodarilo zachyť čistejšie, ako na „The Angel And The Dark River“. Oproti kritikou vrelo prijatému, no tradičnejšiemu predchodcovi „Turn Loose The Swans“ sa udiali tri zásadné veci: (1) stopercentný prechod k stopercentne zvládnutému čistému vokálu, (2) zvýraznenie roly huslí ako nosného nástroja a (3) čiastočný ústup od gitarových riffových stien a koketéria s ambientom (viď záver „The Cry Of Mankind“). MY DYING BRIDE sa v roku 1995 tieto zmeny podarilo integrovať spôsobom, ktorý jasne signalizoval odklon, no zároveň staval na predošlých charakteristikách kapely tak, že výsledný mix znie prirodzene, prepracovane a zosilňuje dopad mimoriadne pochmúrnej nahrávky. Keď v jej vrchole, balade o smrti, osobnej strate a smútku „Two Winters Only“, Aaron zavyje „jediné, po čom túžim, je proces s Bohom“, slová sa pod kožu zaryjú spôsobom, ktorý žiaden murmur nedokáže napodobniť – a aj o tridsať rokov u mňa spôsobujú až fyzickú reakciu.

Okrem svojej vlastnej, časom preverenej hodnoty sa „Anjel a temná rieka“ stal predzvesťou a vlajkonosičom posunu na škále celého žánru: od doomu ako „spomaleného death metalu“ k jeho zrozumiteľnej, piesňovej forme, teda cesty, ktorou sa v druhej polovici 90’s vydala prakticky celá scéna: od PARADISE LOST cez ANATHEMU, KATATONIU, MOONSPELL a ich mnohých epigónov (z domácej scény hlavne SSOGE).

Paradoxne, práve MY DYING BRIDE sa už začiatkom nového tisícročia vrátili späť k tradičnejším formám. To je však už iný príbeh.

2. PARADISE LOST - Draconian Times
Dalas

Vrcholné dílo první metalové fáze britské kapely. Ohromný přerod z undergroundové a nesmlouvavé death/doomové podoby v komplexní metalové těleso se odehrál za pouhých 5 let a dodnes nepřestává udivovat svojí rychlostí a faktem, že za sebou zanechal pětici velmi dobrých až skvělých desek, z nichž ta poslední – „Draconian Times“ z roku 1995 přinesla jednoznačně to nejlepší z dosavadní kariéry PARADISE LOST a přidala ještě mnohé navíc. Vzdušné a organické propojení doomové zasmušilosti a heavymetalových melodií vyústilo v nezapomenutelné kusy jako „The Last Time“ – přímočarou hitovku alba anebo „Forever Failure“, asi nejvíce navazující na doommetalovou minulost skupiny, včetně děsivě znějícího samplu s hlasem odsouzeného vraha Charlesa Mansona a působivého McIntoshova kytarového sóla. Album „Draconian Times“ logicky navazuje na svého předchůdce „Icon“, ale kde tento ještě stále působil jako těžká metalová nahrávka, už její následovník volí nadýchané melodie, které však stále jistí hutné kytarové riffy. Vše korunuje přesvědčivý výkon pěvce Nicka Holmese, jenž si tuto tvrdě melodickou polohu nacvičil už na předchozím albu, aby na „Draconian Times“ nechal svůj rejstřík vyrůst do krásy. Krásy, která má pro mě osobně navíc ještě i osobní rozměr v podobě svého historicky prvního zakoupeného CD v lednu roku 1996.

1. DEATH - Symbolic
Šotouš

Kdo byl tehdy v sobotu 23. září na Cardiac Massage festivalu v Lucerně a viděl v akci sestavu jištěnou rozložitým Genem Hoglanem, asi na to nikdy nezapomene. V porovnání s nathrashlými riffy i tempy BENEDICTION z novinky „Dreams You Dread“ působilo civilní podání starších i čerstvých skladeb v režii Chuckovy nové suity jako z jiné planety. Won’t you join me on the perennial quest?

Viděno současným odstupem se tehdy principálovi podařilo sklenout v jednu sbírku hudební motivy vykazující skladatelsky neskonale zralejší schuldinerovský rukopis, ale zároveň přinášející velmi tradiční zápalné obětiny v podstatě všem žánrovým odnožím. Vrchol diskografie zakladatelské kapely? Ano (ač zřejmě nikoli pro zatvrzelé cyniky). Vždyť která deska dokázala k deathmetalu přilákat a připoutat víc mimožánrových posluchačů? „Tomb Of The Mutilated“ to jistě nebylo… a při vší úctě – ani „Covenant“.

Překvapivě pomalý rozjezd titulní skladby, oproti dvěma opěvovaným předchůdcům nepoměrně přehlednější produkce (kdo si tehdy připouštěl, že je vlastně heavymetalová?), Hoglanovy hrátky s netradičními perkusemi, Conlonova basová ekvilibristika sebevědomě navíjející kudrlinky na DiGiorgiovu laťku (proč tohle nepáchal v MONSTROSITY?) i bratrské dělení sól mezi primáše a Bobbyho Koebleho… na „Symbolic“ nacházíme dost možná „nejdemokratičtější“ sestavu, jakou kdy Schuldiner svolal pod standartu DEATH.

Zatímco na „Human“/„Individual“ jsou skladby, na „Symbolic“ se Chuck rozhodl psát písničky. Epické, prošpikované instrumentálními hříčkami všech(!!!) zúčastněných, ale s dostatečným prostorem pro vzdušné procházky, relaxační pasáže a dialogy, včetně v rámci žánru velmi úsporného, ale právě proto dynamického frázování sebereflektivních, do melancholického Já zahleděných textů - nakažlivé refrény nevyjímaje („Sacred Serenity“!). Zatímco po prvních posleších kromě odzbrojujícího střednětempého sebevědomí titulky v hlavě utkví grcavý refrén „Zero Tolerance“, human-oidnost předposlední „Misanthrope“ nebo až otravná repetitivnost „Empty Words“, při návratech (i po dlouhých letech) stále víc vyčnívají klenoty „Crystal Mountain“, „1000 Eyes“ (úvodní Hoglanova brilance!), epická procházka „Without Judgement“ („Guilty until proven innocent“) nebo závěrečný „Perrenial Quest“. Na tuhle výpravu se dá vydávat i po letech se stejnou radostí – a smutkem. Ti, kdož na ni dokázali navázat se ctí, věděli, zač Chuckovi vděčí. Aniž by měl člověk podléhat banální vlivologii – co by byl „Blackwater Park“ bez „Symbolic“?

J.Rose

První originální cédéčko od DEATH zakoupené na Masters Of Rock, před mnoha a mnoha lety. Šel jsem do alba „Symbolic“ naslepo, protože mi tehdy asi stačilo vědět, že jde o legendární kapelu. Nebyla to láska na první poslech, ale o to pevnější pouto nakonec mezi mnou a touto procítěnou kytarovou symfonií vzniklo. Něžná brutalita, která dokáže rozvibrovat emoce. Další slova jsou zbytečná.